Černá bota staršího, 39-letého vojáka dopadla těžce do blátěné louže. Connor nyní stál na kraji mýtinky, poseté hnědými loužemi a blátivým povrchem, jak pršelo – i přes to, že bylo léto, poslední červnový den, déšť byl až neuvěřitelně silný a vítr švihal do tváře jako bič. Jako bič, který si Connor zasloužil, bič, pod kterým měl Connor přesně před jedenácti lety – když zabil svého manžela – zemřít.
Černovláskovi stékalo několik kapek po tvářích. Nebyly to však slzy, ne, Connor neplakal už docela dlouho. Byl to chladný a nepřející déšť, který zasahoval svými kapičkami Connorovu tvář tak silně, že se na tváři staršího muže začaly tvořit i menší, rudé stopy, jak se kapky deště odrážely od Connorového čela.
Plukovník di Diabolica byl považován za nejsilnějšího muže, kterého kdy armáda – svět – spatřil. Před ničím se nezastavil, měl za sebou mnoho vyhraných bitev, mnoho protrpěných nocí a mnoho splněných misí. Nebyla jediná překážka, kterou by plukovník nedokázal překonat, jediná věc, které by se plukovník bál, nebo věc, o kterou by se plukovník bál natolik, aby ho to zneškodnilo. Protože v jeho nejšťastnější a zároveň nejhorší den svého života se všech těchto věcí zbavil.
Na povrchu vypadal Connor chladně, nečitelně a lhostejně. Na mise jezdil se stejným obličejem, jaký pak nasadil, když – pokrytý krví, jedno čí – přijel. Jenže uvnitř této neskutečně silné schránky byl poslední kousíček živé a psychicky nenarušené osoby, poslední žijící kousíček Connora, který ale pomalu a jistě uhasínal, stejně jako jiskry v jeho očích, když ho Connor zabil.
Plukovník se váhavě sehnul pro pistoli, zdobenou kulku, a při té příležitosti rukou jemně přejel po hrobu. Poté Connor padnul na kolena, bláto nebláto, voda nevoda, a ruku si obmotal kolem vojenských známek. Ty jedním prudkým pohybem strhl a zahodil do kaluže nedaleko. Ruku položil na místo, kde měl srdce, a v tomto postoji se se skelnýma očima podíval na Petrův hrob.
„Slíbil jsem Ti, že to bez Tebe zvládnu. Že se nepoddám pocitům a že přežiji. Protože jsem zb- byl zbraň. Jenže Petere, já… nemůžu. Nemůžu dodržet slib, nemůžu to bez Tebe zvládnout a už vůbec na Tebe nemůžu zapomenout. Můžu sice vyplnit veškerou prázdnotu ve svém životě, ale nikdy nevyplním tu díru v srdci, kterou jsi tam udělal. Nenávidím Tě,“ zaklel Connor a jeho pěst, kterou měl ještě před chvílí na srdci, dopadla na Petrův hrob. Connor sklonil hlavu a nechal své slzy volně téct.
„Byl jsem dokonalý voják! Stroj bez pocitů! A pak si přijdeš ty a myslíš, jaký jsi bůh! Všechno jsi to zničil, Petere! Kvůli tobě nemám pro co žít! Nenávidím tě!“ zařval Conn z plných plic, jenže to už řval jen přes své vzlyky a řval do ticha, které pro něj bylo neznámým – vždy měl aspoň Noxe, potom i Petra, ale nyní neměl nic… nikoho, s kým by sdílel svou bolest. Nikoho, na koho by se mohl podívat a automaticky se ujistit, že je vše v pořádku. Že se nemusí zlobit, nebo bát. Že stačí být šťastný a uklidnit se.
Connorova ruka sjela po náhrobní desce do bláta. „Nenávidím tě za to, že jsem tě miloval… že tě miluju,“zašeptal Connor a utřel slzy, které mu stekly po tváři, ale nestačily dotéci až k bradě.
„Tak zatraceně tě nenávidím,“ Connor narovnal hlavu a pohladil rukou Petrovo jméno na desce. Jednoduchým, rychlým pohybem, zkušeně nabil zbraň, a třesoucí se rukou jí přiložil k hlavě.
„Dovol mi prosím, abych s tebou byl, Petere. Dovol, abych šel za tebou, do nebe, a neskončil navěky věků v pekle, oddělen od tebe… protože to už byl pak nemohl nic,“ pronesl zničený Connor.
""Já, voják ozbrojených sil, vědom si svých občanských a vlasteneckých povinností, slavnostně prohlašuji, že budu věrný Petru Tosaru di Diabolica.
Tak přísahám!"
S posledními slovy zkrácené přísahy se Connorův prst na spoušti nepatrně pohnul a mýtinou se ozval rychlý výstřel. Connorova ruka byla zalita krví a jak Connor padal, ještě se zachytil náhrobního kamene, na kterém vytvořil rudou šmouhu. Hlavou spadl do zablácené kaluže, kde se krev smíchala s vodou a blátem, a pomalu odtékala pryč. Connorovy prsty se jen letmo dotýkaly Petrova hrobu, ale Connor měl na tváři úsměv – i když jiskry z jeho nyní mrtvolných očí již dávno vyprchaly.
A tímto výstřelem skončil život nejsilnější zbraně na světě.
Příjem 