Od momentu, kdy zemřel Petr, se to táhlo jen k horšímu. Isabella velmi brzy porodila malou Rose, přestala zvládat starání se o své dítě a ještě o Luciuse. Je pravda, že jí velmi pomáhal Roy – ať už se to Isabelle líbilo, nebo ne, ať už Torrak žárlil jakkoliv, Roy stál po jejich boku a když Isabella zrovna nemohla, zaměstnával složitými úkoly Luciuse, nebo uspával Rose. Celá základna se postupně dostala z toho, že Connor zmizel a přestali počítat s jeho návratem, celá základna přestala držet ticho za Petra a celá základna, ač na ní panovala pochmurná, temná atmosféra, se opět postavila na vrchol celé vojenské společnosti.
Lucius rostl a sílil, už v šesti letech byl schopný jako jakýkoliv jiný voják, ale mentálně byl velmi vyčerpaný. Ztráta obou rodičů jej přinutila se zbavit všeho, čeho mohl. On… on nechápal, proč jsou všichni tak smutní. Už jako mlaý zkrátka nedokázal pochopit něco tak přirozeného, jako byla smrt, odchod, nebo narození jiných. Choval se jako opravdový di Diabolica, svou bolest léčil fyzickým vyčerpáním, svou radost projevoval fyzickým vyčerpáním a svůj smutek léčil fyzickým vyčerpáním. Lucius se v podstatě uzavřel jak jen mohl, a žádný z najatých psychologů, psychiatrů, nedokázal Luciuse přinutit mluvit.
Jakmile se však vrátil Connor, byť zlomený, vyčerpaný a celý… rozbitý na pár kousíčků, Lucius se otevřel. Ne sice tak, jak ostatní předpokládali – nesmál se, nebyl šťastný, spíše naopak, po každé chvíli s Connorem se mračil více a více – ale mluvil s Connorem o tom, co ho trápí, dokázal u svého otce hodiny stát a mluvit, zatímco Connor jen ležel a naslouchal Luciusovi, přemýšlejíc o významu slov svého syna.
Zhruba rok po Petrově smrti, když bylo Luciusovi sedm, Isabella začala trénovat Roye. V prvních týdnech to bylo v pohodě, poté Torrak začal značně žárlit. Spolu s tím zvažoval, nedá-li se na vysokou školu, nechtěl riskovat život v armádě, když měl dceru. Tlak, který na něj byl vrhán, způsobil, že Torrak začal být na Isabellu nevrlý. Ta si toho všímala a čím víc byl Torrak nevrlý, tím častěji se Isabella scházela s Royem za účelem tréninku. Po několika měsících, při dalším tréninku, se Isabella zhroutila. Přiznala Royovi, že s Torrakem to není takové, jaké mělo. Že Torrak začal kvůli tlaku propadat záchvatům agresivity, i když se držel dál. Isabella se s Torrakem kvůli tomu všemu pohádala a Torrak odešel na vysokou školu, s tím, že se s Isabellou rozešel. Isabella mu ani nestihla říct, že čekají syna – ten den to řekla jen Luciusovi. V průběhu dalšího týdne to řekla Connorovi a ke konci týdne Royovi.
Roy od té doby k její rodině přirostl ještě více. Isabella si příležitostně dala panáka. Její hroutící se život držel jen Lucius, Roy a Rose. Connor, nadále v depresích, se snažil pomoct, ale upřímně mu to moc nešlo. Největší oporou byl Roy, který se zapřísáhl, že na Isabellu nic nezkusí – což byla vlastně pravda. Až jeden večer, kdy to Isabella s pitím přehnala a ona si něco zkusila na Roye, který jí, mimochodem, zastavil v tomto pokusu a uložil Isabellu ke spánku, jí konečně otevřel oči. Druhý den ráno jí Roy řekl o všem, co se stalo, že Roye zkusila políbit, ale že jí zastavil, protože byla moc opilá. Zároveň s tím prohlásil:
„Jen tak mimochodem, všechny flašky jsem vylil. Nechci, abys pila.“
Isabella se chvíli dívala na Roye. Poté pronesla, jestli by jí zastavil i nyní. Roy, mírně zmatený, zavrtěl hlavou. Než se nadechl, Isabella ho políbila na tvář. Poté vstala a vřele se na Roye pousmála. „Dík, Royi,“ prohlásila. To byl začátek jejich… vztahu, řekněme. Od té doby to totiž bylo zvláštní. Roy se o Izz staral tak nějak pořád, zatímco Isabella se dávala do pořádku.
Když se narodil Sebastian, Isabella oficiálně vstoupila do vztahu s Royem. Poslala Torrakovi velmi dlouhý dopis o tom, že Torrakovi se narodil syn, že Isabella už to nezvládla a nyní je s Royem a že jestli chce Torrak přijet, čistě v přátelském a rodinném gestu, může. O týden později jí odpovědí přišel dopis, že Torrak zemřel ve válce. Ať už studoval, nebo ne, Connor ho donutil pracovat jakožto vojáka. To Torr nezvládl a kvůli neopatrnosti způsobené tím dopisem přišel o život.
Isabella se zhroutila podruhé, jejich oficiální vztah s Royem skončil, v přátelském, a Roy se s skoro desetiletým Luciusem opět staral. Pětiletá Rose a tříletý Sebastian se pomalu učili společenskému chování, Lucius trávil více času s Connorem, až do jednoho dne.
Přesně na Luciusovy desáté narozeniny mu Connor sdělil, že může Luciusovi pomoct zvládat hochovy emoce. Je může Luciuse vycvičit tak, jak nikdo jiný. Lucius přijal. A tehdy ho Connor začal učit naslouchání, pozorování. Učit ho porozumění lidské mimice, postoji, tónu hlasu. Učil ho, jak dokonale předvídat lidi, učil ho krav maze. Tam se ukázalo, že Lucius nikdy nebude silný, jako Connor. Lucius nedokázal člověku zlomit ruku pouhým úderem, zato byl ale mrštný, rychlý a inteligentní. Měl reflexy a smysly, jako nikdo jiný. Po třech letech, když bylo Luciusovi třináct, byl poprvé Connorem uvězněn v poutech. Tehdy se zjistila jeho slabina, největší a nejupřímnější. Bál se ztráty svobody. Jakmile byl v poutech, nebo cele, jakmile se nemohl hnout, začal panikařit. Postupně se díky Connorově výcviku začal uklidňovat a naučil se dokonalému skrývání emocí.
Ani nadále nedokázal pochopit utrpění, které ostatní doprovázelo při smrti. Stále tomu nerozuměl a věděl, že nikdy ani nebude. Connor ho v jeho čtrnácti letech začal mučit. Vždy věděl, kdy přestat. Vždy se ptal Luciuse, jestli má pokračovat. A Lucius, ať už byl kdekoliv, na jakékoliv hranici, vždy kývl. To, co ho učil Connor – neprojevovat bolest, nebo jakoukoliv jinou emoci – ho dostalo dále, než samotného poručíka. Díky tomu, jak se Connor naučil rozložit bolest do všech částí těla, dokázal Conn naučit tuto schopnost Luciuse. Hoch to ovládl a nic ho nedokázalo dostat na kolena.
V Luciusových patnácti uměl Lucius dokonale přečíst lidi. Uměl bojovat šesti bojovými technikami. Pochopil to, co nikdo jiný nikdy. Ovládal svou bolest a své emoce. Jeho psychika byla tak vyspělá… ne, tak zničená, že Lucius měl emoce jen jako přirozené instinkty, které uměl potlačovat. Zároveň s tím byl velice dobrým diplomatem a řečníkem. Nepostrádal svou eleganci a při každé příležitosti něco říct, tak udělal.
Connor, využívající jeho mrštnosti, Luciuse naučil vyhýbat se některým typům mučení. Lucius uměl ovládat jednotlivé části těla, ne jako celek, ale jako díly lega, nebo puzzle, zapadající do sebe. Dokázal se zaměřit jen na rameno, které si vyhodil a nahodil v kloubní jamce, dokázal si zpět nahodit čelist několika pohyby. Každý prst uměl překřupnout a překloubit. Uměl se v poutech hýbat jako nikdo jiný, uměl se vyhnout zhruba třem kulkám jdoucích po sobě v pětisekundovém intervalu. Ale nikdy nechápal emoce.
Učil se, jak převzít velení a iniciativu. Přešel na veřejnou střední školu. Začal si tvořit své masky, pod kterými se skrýval. Connor, cítící, že jeho život je jen hra nervů a času, se snažil Luciuse naučit co nejvíce mohl. Za co nejrychlejší dobu. Musel mít jistotu, že až odejde, což mohlo být za den, nebo za deset let, že Lucius bude umět převzít velení nad celým týmem Z a že se propracuje na takovou úroveň vojenství, že Tým Z bude nejlepší organizace na světě.
Lucius, jehož masky fungovaly tak perfektně, se stal hlavní tváří týmu Z. Rozšiřoval tým do celého světa, jednal s nejvyššími hlavami států a svými proradnými plány rozšířil povědomí o organizaci a zároveň dokonale Tým Z tajil.
Connoorvo jméno se stalo slavným. Jen ‚di Diabolica‘ vzbuzovalo takový respekt, jaký ještě nikdo neměl. Connorova osoba byla všude, ať už jako šílený bastard, který zabil generála, tak jako samotná spravedlnost. Tým Z se dostával na povrch. Ale vše to byla jen hra.
U Connora hra nervů a času, než se zabije.
U Luciuse puzzle, skládané ze lží, diplomacie, a tvrdých ran, zasazovaných protivníkům.
A ostatní těmto dvěma… prapodivným lidem, ani trochu spojených krevním poutem a zároveň tak blízkým, nahlíželi. A snažili se pochopit jejich hru.
Příjem 