Něco bylo v nepořádku a Petr to cítil, cítil to od první chvíle, co mu do očí padly sluneční paprsky. Ovšem jakmile vedle sebe uviděl Connora, usmál se; nejspíš už chápal, proč se cítil tak zvláštně, protože mu všechno došlo. Zvedl se na rukou, naklonil se k Connorovi a měkce jej políbil na ústa. Pocítil záchvěv u srdce a prsty svému milenci přejel po tváři, potom naklonil hlavu na stranu a usmál se.
Connor rozlepil své oči. Křivě se pousmál a podal Petrovi jeho svatební oblek, načež sám přejel Petrovi po tváři a sám si vzal svůj oblek.
Petr si stáhl boxerky, ve kterých spal – už dávno se před Connorem nestyděl, už dávno ne – a vzal si čistě bílé. Následoval menší boj s kalhotami, který ale po několika minutách s úspěchem zvládl. Pokračoval ponožkami a nakonec se posadil do vozíku – s překvapivým zakolísáním, když mu opěrná noha vynechala poslušnost. Na okamžik jen nevěřícně hleděl na onu končetinu, potom ale urychleně začal pracovat na vršku. Na svatbu si vybral oblek, ten oblek, který měl na první rande s Connorem – na večeři před misí. S láskou přejel po látce, kterou od té doby, celých pět let, neměl na sobě. Ne snad, že by s Connorem nikam nechodil, ale žádnou situaci neshledával natolik důležitou, jako jejich první rande. A nyní svatbu. S vozíčkem namířil do koupelny, kde se učesal, vyčistil si zuby, navoněl se – a potom s úsměvem vyjel do kuchyně, kde počkal na Connora.
Plukovník se převlékl, do černého saka – toho, co dostal na narozeniny – do kterého si vložil zbraň od Petra a do kapsy si nasypal tři kulky od Isabelly. V koupelně provedl základní potřeby, zkrášlil se hůř než nějaká dvanáctka a vyšel ven, se zářivým úsměvem. „Tak… co?“ zeptal se nervózně.
„Hmm, pořád Tě miluju?“ uculil se Petr a pokusil se zvednout z vozíčku – nicméně tentokrát mu nohy opět službu neprokázaly a Petr tak jen překvapeně dosedl zase zpátky. Nicméně velmi rychle se zazubil, aby zamaskoval nepodařený pokus. „Kdy má přijet oddávající?“ zeptal se a prohrábl si vlasy.
„Myslím, že kolem poledne,“ pokrčil Connor rameny, „což je tak za čtyři hodiny,“ Conn se podíval na hodinky a polkl. Pohladil Petra palcem po ruce, usmívajíc se. „Máme vlastní sliby, nebo si nějakej prostě vybereme?“ zazubil se.
„Máme ty naše. Protože se mi líběj,“ uculil se Petr a chytil Connorovu ruku na své, tlakem si ho k sobě přitáhl – a trochu pohnul i vozíkem, takže se k sobě přiblížili ještě víc a blonďák se natáhl k Connorovi, rukama se vyzvedávajíc z vozíčku, přivřel oči a pootevřel rty.
Connor vyzvedl Petra na nohy, stále ho podpíral, a políbil ho. „Měl bych dojít pro Izzy,“ zachrčel do polibku, Isabella měla totiž Petrovi pomoct, zatímco Connor bude vítat hosty – staré známé.
„Jo,“ přikývl Petr, ale cítil bolest – psychickou – protože necítil nohy. Zatímco na Connora se usmál, uvnitř se mu začala bořit hradba sebevědomí, hradba vybudované naděje, hradba všeho, za co celý půlrok bojoval. Pohladil Connora po prstech a když se otočil a odešel, zničeně zavřel oči.
„To není pravda,“ zašeptal si pro sebe, „prosím, já nechci být mrzák, ne, znova ne,“ hlesl zlomeně k sobě samému a napřímil se. Hrubě, ale účelně si promnul svaly na jedné noze, hned na to na noze druhé a znovu se pokusil vstát – jen tak tak se však chytil židle a následně vozíku, aby se nezhroutil na zem. Nevěřícně vydechl a ještě několikrát vše zopakoval, se stále stejným výsledkem. Svoje nohy necítil, ani je neovládal. Zavřel oči a několikrát se nadechl a vydechl, než se opovážil je znovu otevřít a opět zopakovat marný pokus o to, aby se postavil na vlastní nohy. Opět se ale jednalo o snahu zcela zbytečnou, nepřinesla žádný úspěch. Petr se nejprve pokoušel klidně, později ale jeho pohyby nabyly na razantnosti a síle, horečnatě se snažil donutit svoje nohy k reakci… tu však nedostával. Proto po několika minutách jen rezignovaně klesl do křesla, s nevyslovitelnou bolestí ve tváři. Ovšem stačila jen jedna jediná myšlenka na to, aby se v onyxových očích opět objevilo odhodlání, síla a vzdor. Jen jediná myšlenka, myšlenka na sobecké osvobození se, myšlenka na volnost, klid a mír – a byl rozhodnutý. Jen jediná pochybnost tu byla, temná, smutná a tíživá se dobývala do blonďákova svědomí – může to Connorovi udělat? Může ho o to požádat? Má vůbec právo na to, chtít po něm tak velkou oběť, nemá to udělat raději sám? A když se objevila úvaha, zda může Connora opustit, okamžitě přišla jasná odpověď. Ano, musí. Převládla sobeckost a Petr odmítl nadále v tomto těle, v tomhle stavu, neschopen samostatnosti a existence, nemohl už nadále žít. Vše, co kdy chtěl a po čem toužil, měl, nebo zažil. Stal se právoplatným vojákem americké armády. Získal americké občanství. Miloval Connora a Connor miloval jeho, nemuseli to tajit a byli oficiálně svoji, k příjmení Tosar mu přibylo i příjmení di Diabolica, čímž se jejich sounáležitost jedem k druhému stala ještě pevnější. Měl syna, šikovného a úžasného syna, kterého miloval a který miloval jeho. Dokázal velet jednotce zelenáčů, dokázal je vést k cíli. Pomstil svoji rodinu, byl schopný zabíjet zlé lidi a dělal to. Stal se výborným sniperem, kryl Connorovi záda. Potřeboval snad víc? Možná jedinou věc v životě nestihl, nezvládl si zatančit s mužem jeho života – ale toho už přeci stejně nebude nikdy schopen. Jenomže jak to Connorovi co nejvíc usnadnit? Přece jasně řekl, že se nesmí opovážit to vzdát, že ztratil Blaise, Flamea a on… byl s Izzy a Luciusem možná poslední. Je nějaká možnost, jak zařídit… aby na něj nevzpomínal? Aby se netrápil – minimálně tím, o co ho hodlá požádat, aby byl schopný netrápit se smrtí, ale třeba zradou? Bylo by pro Connora snazší přenést se a zapomenout, pokud by měl pocit, že ho zradil, opustil… podvedl? Musí, musí to udělat. A Connor se nesmí trápit, ne tím, že zemřel. Musí ho nenávidět. Ale co když to nepomůže a on se nikdy nedozví pravdu, pokud mu to řekne?
Toto dilema naštěstí vyřešilo zaklepání na dveře a následný příchod Isabely, která za sebou zavřela dveře, jen se postavila a dívala se na Petra. Ten se usmál a zavrtěl hlavou, oči pevně a odhodlaně zabořené v jejích. „Izzy. Isabello,“ usmál se, „prosím. Connora miluju víc, než cokoliv na světě a nikdy, nikdy jsem ho nepodvedl. Nech si to pro sebe. A řekni mu to jen… jen pokud by mu to mělo pomoct, kdyby ho měl pravý opak toho, co jsem Ti teď řekl, bolet víc. Slib mi to,“ naléhavě se na ni podíval, ale přitom z něj vyzařoval smířlivý klid.
Isabella nechápavě pozorovala Petra. „Petere… dobrá, ale… ale proč? Slibuju,“ zašeptala zmateně, prohlížejíc si s těžkým pocitem v hrudníku Petra. „Conn vítá hosty, za chvíli přijede i oddávající. Chceš pomoct?“vykoktala a došla pomalým krokem k Petrovi – v šatech vypadala nádherně a její pohyb elegantně, a co víc, perfektně to zakrývalo bříško, ve kterém se vyvíjel bastard, jak tomu říkal Connor.
„Není potřeba. Jsem připraven,“ usmál se upřímně blonďatý rotný americké armády s hlubokými myšlenkami v očích a pohodil hlavou. „Mimochodem, řekl jsem Ti někdy, že ´seš fakt krásná? Strašně moc Ti to sluší. Neřekl jsem Ti ani na Tvojí vlastní svatbě, takže musím na svý, odpusť,“ zazubil se a schválně se neomluvil, protože se přece nemá omlouvat nikdy. “Máte už vybrané jméno? Co když to bude kluk a co když holka?“ zeptal se a zatlačil do kol, pomalu namířil do ložnice.
“Hehe, díky,„ zazubila se Izzy a při otázce na jméno si položila ruce na bříško. “Uhm, vlastně, chtěli jsme vybírat s vámi – ale pokud se nepodaří, přemýšlíme o jméně pro holčičku Rose a pro chlapečka Kyle, nebo tak,„ pokrčila rameny. “Zavolám ti Connora,„ zašeptala a sešla dolů ze schodů – načež zavolala plukovníka.
Petr s vozíčkem zajel do ložnice, kde se otočil čelem ke dveřím a vydechl. Když se potom otevřely dveře a do nich vešel Connor, blonďák se vyrovnaně usmál.
“V pořádku?" zeptal se Connor a na mobilu si zkontroloval čas. Přešel k Petrovi a natáhl k němu ruku, s otázkou v očích.
„Connore, prosím. Nedokážu to… už nemůžu. Nejde to,“ zašeptal s chvějícím se hlasem, ale potom si odkašlal a ruku přijal, propletl s ním prsty. Opět cítil Connorovo specifické teplo a jeho ruce. Jejich mozolnatou, ale přesto tak jemnou pokožku, ruce, se kterými se cítil v bezpečí a které měly tu sílu, aby jej uklidnily i v těch nejhorších časech a šťastně se usmál. „Miluju Tě. Vím, že žádám hodně, ale… prosím, zachraň mě,“ řekl opět pevným hlasem a naléhavě pohlédl do rudých, hlubokých očí. Do těch očí, které tak miloval; do očí, které mu dodávaly sílu už od prvních chvil, které spolu trávili – když on byl ještě chlapec, dítě, malý a pošetilý. Do očí, ve kterých tolikrát hledal úkryt před všemi zlými lidmi, před vším špatným, co se mu kdy stalo. Do hloubek, které mu nikdy nelhaly a kterým věřil víc, než čemukoliv na světě. Podíval se do očí Connorovi, tomu, kterému věřil, kterého miloval a po kterém teď chtěl obrovskou oběť jen pro vlastní sobeckost.
Connor se s vážným pohledem podíval na Petra, ale poté kývl. „Dovol mi ještě…“ Connor rychle vyhledal písničku ‚Nothing Else Matters,‘ jejich nejoblíbenější píseň, minimálně tu pomalejší. „Prosím,“ vytáhl Petra z vozíku a schválně si položil Petrovy nohy na svoje, Petrovy ruce na své ramena a jednu svou ruku obtočil Petrovi kolem pasu.
„Omlouvám se,“ hlesl Petr upřímně, ale potom šťastně sevřel svého milovaného v náručí a nechal se unášet Connorovými pohyby, i když cítil, že zklamal, nemohl se vzdát toho pocitu nesmírného štěstí. Zklamal, vzdal to, i když řekl, že to neudělá. Slíbil, že ho Connor neztratí, ale právě ho o to žádal. Ale nemohl jinak.
Poručíkovi se v koutku oka dokonce zalesklo cosi jako slza. Tančil na pomalé melodie písničky a Petrovi do ucha broukal slova. Jeho stiskl byl pevný, jako kdyby už neměl nikdy pustit. „Ne, Petere,“ zašeptal chvíli po začátku tance, „já se omlouvám,“ nechal svou ruku vytáhnout zbraň a za tance nabil jednou Isabellinou kulkou. Tu poté přiložil k Petrově hlavě. „Bojiš se? Já ano,“ hlesl, s prstem chvějícím se na spoušti, čekajíc na konec písně… na konec všeho.
Po obličeji, který Petr zvedl k Connorovu, se mu rozlil jeden z nejšťastnějších úsměvů, ke kterému měl kdy důvod a který kdy vytvořil. Celý se uvolnil, výraz v jeho tváři nabyl vyrovnanosti a zprostil se veškerých starostí a všeho, čím se v jiných dnech trápil. Už nebylo na co myslet, nebyl k tomu důvod. Nemyslel na nic kromě naplněnosti z toho, že má Connora u sebe, že se milují, že patří jeden druhému. „Ne,“ odpověděl pevně, s očima topícíma se v rudých, Connorových. Odráželo se mu tam ono štěstí, kterým byl právě celý naplněn, všechno to odhodlání a vyrovnanost s koncem. Potom s úsměvem zašeptal: „Connore, nikdy se neomlouvej.“S těmito slovy však začaly doznívat poslední tóny písně a Petr si položil hlavu na Connorovo rameno, aby se naposledy nadechl jeho vůně. Přitiskl se k Connorovi, aby ho cítil co možná nejblíž, co nejintenzivněji a jakmile dohrál poslední tón, bílá postava v opěrném objetí té černé zašeptala sladkou lež: „Podvedl jsem Tě… Nenáviď mě, prosím.“
Connor nebyl zaskočen. V tu chvíli nebyl totiž už absolutně nic. Byl jen vrahem svého partnera, chladnokrevným vrahem, v okamžik, kdy zmáčkl spoušť a ozval se tlumený výstřel. Connor sevřel Petra, pevně, opravdu pevně. Byl celý od jeho krve a z prostřelené díry se začala valit krev. „Miluju tě, Petere. Všechno nejlepší,“ zašeptal zlomeně a zničeně. Ruku držel na Petrově krku tak dlouho, dokud nezmizel i poslední náznak tepu. Poté mrtvého partnera položil zpět do vozíku a klekl si před něj. Něco uvnitř Connora povolilo. Něco, co přivodilo Connorovi pocit svobody. To z něj spadla pouta ukovaná Noxem. S Petrem totiž zemřel i Nox, na Petrovi citově závislý. To, jak se s ním Nox spojil v jednoho – ne, to, jak se od něj Nox naprosto odpojil. V tu chvíli totiž nezemřel jen Nox, citově závislý na Petrovi, zemřela i jedna část Connora, ta usměvavá, ta, co jí našel a rozhořel Petr. Connorův Petr.
„Omlouvám se,“ zašeptal plukovník a sevřel Petrovu bledou, chladnou ruku v té své. Sebral ze země kulku od krve a ještě teplou jí schoval do kapsy. Po jeho tváři stekla jedna jediná osamocená slza. Plukovník vstal od Petra, v zakrváceném bílém obleku, a vycouval ke dveřím. Se smrtí Petra jako kdyby zemřelo i Connorovo srdce. Plukovník se obrátil k místnosti zády. S tichým „Sbohem“ vyšel z místnosti a už nikdy… nikdy Petra neviděl.
Venku se se zvukem výstřelu všichni viditelně napjali a znejistěli – všichni, kromě Isabelly, která jako jediná vše pochopila. I proto rychle chytila malého Luciuse, který se s výkřikem rozeběhl do domu a podala ho nic nechápajícímu Torrakovi, který se však už postaral o to, aby neutekl dovnitř a to i přes velmi dobré techniky boje malého – a teď už i jediného žijícího blonďáka na Connorově základně, základně Z. Stromy zašuměly – nebo to byl možná dav pozvaných hostů – starých Petrových přátel z České republiky, z onoho klubu, který před pěti lety navštívil i s Connorem, který nezapomněl a všechny je pozval. Všechny je pozval na veřejnou svatbu, na veřejný slib, který se už nikdy neuskuteční. Dlouhou chvíli bylo napjaté ticho, než se ze dveří kasáren vynořila černá postava, jejíž obličej, ruce i oblek byl zašpiněn krví.
V ten okamžik se všechno zdálo být jako v nepovedeném filmu, Petrovi přátelé začali nadávat na Connorův účet a téměř okamžitě jej nazvali vrahem, bastardem a kdo ví, čím vším ještě – mnohé nadávky byly v amoku předneseny v češtině, takže jim nešlo rozumět. Ale i kdyby šlo, co by to změnilo na situaci? Nic. Absolutně nic, protože ta byla nyní nezvratná a už se žádný čin nedal vzít zpátky. Connorova jednotka se automaticky vrhla proti těm, kteří se rozhodli na plukovníka útočit a obratnými chvaty je všechny uzemnila, takže všichni, kromě vojáků, leželi na zemi. Pět vojínů Connorovy jednotky drželo osm lidí, osm lidí, kteří všichni přišli jen kvůli Petrovi. Osm dalších lidí, kteří nyní všichni Connora nenáviděli a nechtěli, nebo spíše nemohli vidět pravdu. Těch osm existencí nepřestávalo na Connora útočit alespoň slovně, když fyzicky jim v tom bylo zabráněno. Na Connorově straně, straně, která ho nechtěla okamžitě zabít, potom stála jeho pětičlenná jednotka, Torrak a snad malý Lucius, který nechápal – nebo se spíše bál chápat. A samozřejmě také Isabella, která jako jediná mohla tvrdit, že zná alespoň částečnou pravdu.
Connor chladně přejel pohledem po všech zúčastněných, rozhodujíc se, co dál. „Nemyslete si,“ jeho na první pohled pevný hlas přeťal všechny nadávky a výkřiky, „že mne to neničí. Ale tím, co jsem udělal, jsme si oba prokázali takovou oddanost, jakou nedokáže ukázat ani svatba,“ Conn pohlédl na Petrovy staré přátele a polkl. Rázným krokem se rozešel skrz uličku, k Isabelle. „Postarej se prosím o Luciuse,“ zašeptal bolestně.
„Kam jdeš ty?“ zeptala se Isabella a Connor přebil zbraň od krve.
„Splnit misi.“
Toho dne se plukovník neukázal, nerozloučil se a ani nezanechal dopis. Jediné, co zanechal, byla závěť a předem vytisklé parte. Ne Petra. Connora. Neukázal se ani týden po svém odchodu, neukázal se měsíc po svém odchodu, rok po svém odchodu. Luciuse začal navštěvovat soukromý učitel, Isabelle se narodila holčička Rose a Petr byl pohřben pod americkou vlajkou, s náhrobkem u jezírka, kam s Connorem chodili tak často.
Connor se neukázal na jeho pohřbu. Na jeho narozeninách. Neukázal se, aby nemusel čelit svému strachu, aby se nemusel dívat na ten bílý náhrobek, kde bylo vytesané jemu známé a blízké jméno.
Plánoval se dokonce nevrátit, už… nikdy. Nevěděl, jestli chtěl zemřít, nebo se jen odstěhovat a už nikdy nespatřit sluneční svit, chtěl se dokonce přidat k nájemným zabijákům, ale došlo mu, že to ze sebe nikdy mít nechtěl. Že Petrova smrt je jen další věc, kterou si ho chce generál podmanit, další věc, která z něj má udělat zbraň. Chce zbraň? Connorova mysl opakovala tu samou věc dokola. Má jí mít, zavrčel plukovník, nastupujíc do helikoptéry, která ho odvážela na sebevražednou misi. Plánoval se dokonce nevrátit… nikdy znova nespatřit sluneční svit.
1.7.2011
Connor hlasitě zaúpěl, ozvalo se křupnutí a bolest, která plukovníkovi projela paží, byla vynesena do nekonečných výšin. Našel v tom potěšení – nejen mučit, ale i být mučen – protože byl mučen tak často, že už neznal ani jiný způsob života, než neustále se opakující, systematické údery pálkou, střely ze zbraní – nejrůznějších – pálení, a řezání masa, vlastně si to ani nedokázal jinak představit – nevěděl, co jiného by dělal, čím jiným by vyplňoval ty prázdné díry všude, po celém těle, nevěděl, čím jiným by si více vynahradil pocit toho, že musí trpět a zaplatit za činy, které udělal – že zabil spousty lidí, ačkoliv to ho moc nezajímalo. On chtěl, on musel trpět za vraždu svého partnera. Za chladnokrevnou vraždu, nezasloužil si nic jiného, než zemřít, než být mučen tak dlouho, dokud se nezblázní, a potom až zemřít, sám a zničený, psychicky i fyzicky.
„Tak budeš mluvit?!“ zařval jeho věznitel. Connor se na něj zazubil, pusu měl celou od své krve, jak si kousal ret, aby nevykřikl, jak mu byly vyráženy zuby. Zkrvavená ústa se tedy rozšířila do toho nejširšího, nejděsivějšího a nejupřímnějšího úsměvu, který být ještě dotažen jizvami, mnohokrát šitými a drásanými, a plukovník si jazykem olízl zuby. „Co když ne?“ sykl, skousl si ret – aby nevykřikl bolestí – a do paže mu bylo opět udeřeno baseballovou pálkou. Connor by byl pošetilý, kdyby tvrdil, že ví, kolikrát mu kost byla zlomena a kolikrát mu nebyla napravena.
„Nevrátí se ti, tvůj partner se nevrátí, pochop to! Nemůžeš vrátit, cos' udělal, cos' nedokázal! Tak mluv kurva!“ další úder baseballové pálky zanikl v zoufalém výkřiku Connora. Nekřičel nic podstatného, nekřičel nic důležitého, nikoho nevolal. Byl to čistý výkřik zoufalství, čistý výkřik nenávisti a čistý výkřik bolesti. Křičel celou dobu, co do něj bylo mláceno, křičel, aby zapomněl na bolesti valící se mu do hlavy. Přehlušoval dokonce i nadávky a rány, přehlušoval vše, co mohl. Jen aby zapomněl. Jako kdyby to dokázal – zapomenout na to všechno, co spáchal, zapomenout na to, že je jen zrůda, která si nic jiného než smrt ve vlastních výkalech a moči nezaslouží.
„On se vrátí!“ zařval Connor z plných plic, co jen mohl, zoufalý a prosící, aby to celé byla jen iluze, aby to byla jen iluze, že Petra zabil, aby to byla jen iluze, že ho zabil před svatbou, aby to byla jen iluze, že je nyní daleko, daleko od hrobu svého partnera a že je to pravda. Nemohla to být pravda, Petr nemohl být mrtvý a Connor by Petra nedokázal zabít.
Nebo ano?
6.8.2011
Stejné otázky, stejné věci, stejné tresty. Connor nikomu nerozuměl, ne protože by snad mluvili cizím jazykem – to jen Connorova mysl byla natolik slabá, aby plukovník dokázal myslet, nebo to byla jen Connorova vůle, co chyběla, aby Connor monotónním slovům porozuměl. Byl slabý, byl mimo a byl neuvěřitelně unavený, psychicky i fyzicky. Místy to vypadalo, že se opravdu zbláznil, a to jen kvůli tomu, že si sám pro sebe pokaždé opakoval jen slovo ‚zbraň,‘ čímž zapříčinil, že výslech se točil kolem toho, jaká zbraň.
Nedokázal si odpovědět, jestli to je on, kdo je zbraň. Protože čím víc o tom uvažoval, tím víc mu docházelo, že to Petr byl jeho munice, to, co ho nutilo zabíjet, trestat, střílet, jít kupředu. Connor byl ten, kdo ze zbraně střílel, kdo zbraň nabíjel, opravoval a opatroval. Čím víc o tom Connor uvažoval, tím dále zacházel a tím více mu docházelo, že bez Petra by nebyl ani ta zbraň, neměl by čím střílet, nebyl by ovládnutý a byl by jen pohozený v prachu a špíně, na zemi.
„Pokud chcete najít zbraň… přiveďte jí střelce,“ vyplivl jedovatě, do obličeje mu byla vražena pálka, Connorova hlava bezvládně dopadla na Connorovo rameno a plukovník upadl do bezvědomí, ze kterého stále opakoval jedno slovo.
Jedno.
Jediné.
Slovo.
7.9.2011
Co tu pořád dělám? Proč to dělám? Jsem… zbraň? Jsem zbraň bez munice, nejsem zbraň, jen šrot, Connor se ptal sám sebe, mluvit už nemohl, mohl jen hýbat očima, ale málokdy našel sílu na to, aby od sebe odlepil víčka, natož aby vydržel mít oči otevřené. Jako kdyby z něj vyprchala ona hrdost, síla, moc, kterou oplýval, vždy, když ho někdo spatřil. Ten žár, spalující a zároveň chladný, jako kdyby uhasl, jako kdyby Connorovy oči den ode dne bledly a skelnatěly. Tělo měl v ohni celou dobu a už se ani nenašlo nic horšího, čím by plukovníka mohli zlomit. Takže ho jen pomalu, pomaličku zabíjeli a ničili.
Nezlomná, nezlomná zbraň, Connorova ústa se roztáhla do psychopatického úsměvu, který byl potlačen dalším úderem baseballové pálky.
Máte pravdu, Connor se v duchu opravil, jako kdyby vedl dialog, kde na obou stranách je někdo – na jedné on, na druhé jeho věrní mučitelé, máte pravdu. Nejsem nezlomná zbraň, jsem zbraň řádně zlomená, vyhozená a nepoužitelná. A štve vás to. Protože tuhle zbraň mohl zlomit jeden jediný člověk. Když selže munice… Connor se opět usmál, aniž by od sebe odlepil víčka, když selže munice, selže i zbraň.
3.10.2011
Connor ležel, visel, stál v řetězech – nemohlo to být ani jedno, ale byla to slova, která nejlépe vystihovala jeho pozici. Pozici bezmocné loutky, jako na provázku, za který už nikdo nechce tahat, nikdo už nechtěl tu starou, ošklivou, zničenou loutku ovládat. Ale jo, já vás chápu, Connor opět vedl svůj monolog, tedy, diskutoval s ostatními hlasy v hlavě – sám se sebou. Jak moc mu scházel třeba jen Nox. Taky už nechci hrát divadlo. Co kdybychom odešli? Nikdo si nás nevšimne, věřte mi, kdo by si nás všímal? Mluvit neumíme, zabít nemůžeme, můžeme se jen přestat bránit. Proč se vlastně bráníme? Connor bezradně hledal odpovědi, na které nemohl ani zdaleka přijít, hledal odpovědi, které by si tak moc přál poznat.
Jo aha, protože jsme tvrdohlaví a nemůžeme prohrát, chápu. Proč se pro jednou nevzdáme? Lucius. Aha. Isabella… huh, ale já chci umřít, proč nemůžu? Connor lehce hýbl prsty, aby sevřel ruku v pěst. Nelíbí se mi naše chování, zakňučel jako malé, otravné dítě. Proč nemůžeme být tak jednoduše manipulovatelní, proč se nemůžeme vzdát a umřít? Kdo vlastně souhlasí, abych žil? Já s tím nesouhlasím, Nox s tím nesouhlasí. To jsou dva hlasy ze dvou, ne? Connor se přesvědčoval a nadále hledal otázky, na které musel, potřeboval zjistit odpověď. Ale stejně, i když jí v koutku své roztříštěné mysli znal, nechtěl si jí připustit. Nechtěl si připustit, že žil pro Petra. Nechtěl si připustit, že chce Petra pomstít, nechtěl si připustit, že smrt Petra ho nutí nevzdávat se, nechtěl si připustit, že Petrovy oči, které ho pronásledovaly každý den v hlavě, ho nutily se nevzdat.
Nechtěl si připustit, že věděl odpovědi na otázky, které si pokládal.
Nechtěl.
25.10.2011
„Mluv, kreténe!“ zařval Connorův trýznitel a Connorovi tělem projela nová, nevídaná, ale přesto vítaná bolest, jak si mučitel vzal Connorovu levou ruku a kudlou začal řezat kůži – vyřezával tetování ‚Love‘. Connor to poznal, hned, jak mu byla strhnuta první část. „Už není,“ vychrčel s námahou, „nikdo, koho bych miloval,“ pokračoval slabě, třásl se a mezi slovy naprázdno zvracel. Oči ale nikdy neotevřel, „pokračuj. Ale nikdy nebudu mluvit,“ zašklebil se. Rána, hlasy, tma.
Tyto věci se opakovaly, den co den, Connor si myslel, že už nikdy nebude muset spatřit nic. Ale jednoho dne mu byla násilím otevřena víčka a před ním video s fotomontáží – Lucius, maličký Lucius, a Isabella, jeho Isabella, dva jediní lidé, kteří mu na světě zbývali. Díky programu to bylo více než uvěřitelné, jak Isabelle a Luciusovi u hlavy drželi zbraň. „Vyber si, plukovníku. Pokud si nevybereš, zemřou oba,“ sykl mu do ucha slizký a protivný hlas. Connorovy zorničky se strachem rozšířily a Connor zavrčel, nespokojený a vzpurný. Mučitel si vzal do ruky vysílačku a pustil jí. „Oba, říkáš?“ optal se Connora – ten s sebou začal zmítat co jen mohl, přesto nemohl říct, koho by poslal na smrt, zkrátka nemohl. Oba pro něj byli natolik důležití a on nechtěl ani jednoho zabít.
„Fajn,“ pokrčil jeho trýznitel lhostejně rameny a spustil tlačítko, přímo před Connorem. A v tu chvíli byly dvě střely do programované osoby přehlušený Connorovým bolestným, naléhavým a ničícím výkřikem, výkřikem bezmoci a neschopnosti, smutku a ztráty, bolesti a zoufalství.
Dvě rány z pistole byly přehlušeny znakem, že Connorova mysl se kompletně uzavřela před světem.
24.12 – 25.12.2011
Ticho… nekonečné a ubíjející ticho, které laskalo a zároveň rvalo Connorovy uši. Ticho, když ani jeho myšlenky nepracovaly, ticho, když se Connor odvážil na kratičkou chvilku otevřít oči, ticho, když nezvracel, nedusil se krví, nebo když nekřičel Petrovo jméno ve snaze přivolat svého milence. To ticho, které naznačovalo, že Connor je ve své cele sám, že je ve své cele psychických vzpomínek uvězněn navždy, ticho, když se musel soustředit na své emoce, protože nebyl jiný podnět, který by ho poháněl. Ticho, ve kterém si srovnal své myšlenky pěkně postupně, ticho, kdy si v hlavě přehrával onen den svatby, všechny okamžiky, kdy byli s Petrem spolu, od prvního do posledního.
Skončilo to vždy stejně. Zlomený plukovník se přestal zmítat v řetězech, pověsil se do pout a jako bezvládná loutka nechal své slzy volně téci na tem, kde se mísily s krví a stejně jako krev… zmizely.
Ten den to však bylo jiné. Bylo to pět let od prvních Vánoc Petra a Connora, kdy plukovník dostal zdobenou zbraň – zbraň, kterou byl Petr zabit. Connor jemně pootočil hlavu a podíval se do dveří cely – cela byla původně jako cela v blázinci, bílá, polstrovaná, s protihlukovým materiálem. Nyní bylo všechno rudé od Connorovy krve a plukovník fascinovaně sledoval dveře. Jedinou část, která byla stále udržována a neustále barvena do bílé. Connorovi připomínaly sníh, který doufal, že už nikdy neuvidí. Stejně jako všechno ostatní.
Někdy kolem půlnoci, jak Connor odhadl podle hodin, které vybíjely venku, se plukovník konečně přestal dívat na dveře, přestal doufat, že Petra uvidí.
Jeho plamínky naděje byly zadupány do země, stejně tak, jako na základně Petrovy ostatky. Byly zadupány do země spolu s nadějí, že by pro něj Petr snad jednou mohl přijít, že by ho vysvobodil, nebo že by ho jen probudil z této nekonečné noční můry. Chtěl si naposledy přivinout Petra k sobě… a už nikdy ho nepustit. I za cenu svého života, kdyby mohl obětovat kohokoliv na světě, kdyby mohl obětovat kohokoliv jen aby Petra zachránil, ani by nepřemýšlel. Udělal by to automaticky, klidně i kdyby musel poslat na smrt všechny své blízké. Nic by ho totiž neničilo více než stav, do kterého se sám dostal, nic ho neničilo více, než psychická ztráta a nic ho neničilo více, než pomyšlení na to, že už nikdy neulehne do stejné postele, jako Petr, že už nikdy nebude moci stisknout ruku svého partnera a že už nikdy nebude moct do Petrova ucha zašeptat ‚Miluji tě‘.
„Šťastné a veselé, Petere. Omlouvám se,“ zašeptal do ticha vlastní cely, načež snad poprvé za tu dobu dobrovolně usnul, ztracen ve svých vlastních myšlenkách, zalitý vlastní krví, potem a slzami.
6.1.2012
„Všechno nejlepší!“ před Connora byla předhozena látka, dobře známá. Vysvobození? optal se tiše a otevřel oči. Pouta mu byla uvolněná, on s heknutím dopadl na zem. Vyplivl krev, která se mu vytlačila z plic pádem na zem. „Nechceme tě tu. Ale máš hrdost, jsi zbraň, ne? Zabij se sám,“ Connor natáhl ruku – na kterou dopadla těžká bota, která se poté zvedla – a z kapsy vyndal sebevražednou pilulku zabalenou v papírku. Na něm bylo dětským písmem napsáno a nakresleno to, co Connor dostal od Luciuse – on, otec, Peter, táta, a Lucius, ‚ten nejšťastnější chlapec na světě‘.
Conn se zajíkl. Sevřel v ruce pilulku, ne silně, aby jí nerozmáčkl, a podíval se na strážného. Odmítavě zavrtěl hlavou. „Nemůžu… nemůžu se zabít. Nejsem zbraň. Jsem hromada šrotu, ovládaná jediným střelcem a jediným typem munice. A dokud jí nebudu mít… nebudu se moct zabít,“ pilulku stiskl silněji, až se mu tekutina začala valit skrz slabé prsty. Jeho oči, vybledlé a skelné, se zabodly do těch strážcových, s prosbou, aby to udělal on sám, aby ho zabil on sám, jen aby ho nenechal utéci od svého trestu, který si jako zrůda zasloužil.
„Prosím, nech mne zemřít. Je to můj trest,“ zašeptal Connor, který byl vytažen na nohy. „Ne, plukovníku,“zavrčel jeho věčný trýznitel a vlastně i jediný blízký, jediná osoba, která se s ním bavila. Jeho mučitel ho dotáhl až do helikoptéry, se kterou i vzlétl. A Connor se poprvé za tu dobu díval na zem jako takovou, na zasněženou, nekonečnou plochu. „Tvůj trest je žít s myšlenkou na to, co jsi udělal. Protože nic jiného si nezasloužíš,“ onen muž v černé pozvedl Connorovi hlavu – chvíli se na něj svýma zelenýma očima díval, než nespokojeně zamlaskal a zavrtěl hlavou. „Ještě se setkáme,“ zašeptal s bolestným úšklebkem a vyskočil z helikoptéry, s padákem na zádech, zanechávajíc Connora a pilota samotné. To už ale plukovník nevnímal. Pouze se snažil uvědomit si, co mu muž řekl. Ale do hlavy se mu vytřískalo jen jedno: Ještě se setkáme.
29.3.2012
Po dvou měsících se Connor probudil z kómatu. Okolo pochodovali lékaři, pro Connora neznámá nemocnice se jevila jako velmi elegantní a tichá, podle toho, že ke Connorovi přistoupil jen jeden lékař, v tichosti mu prohlédl tvář a nespokojeně mlaskl. „Pane di Diabolica, necháme si vás tu docela dlouho. Každý den k vám bude chodit psychiatr, podle toho, co jste… prožil, neočekávejte, že vás pustíme do armády,“ pronesl upřímně, doufajíc, že se Connor nenaštve – Connor, potažmo Nox, oba byli známí všude. Connor ale sklesle svěsil hlavu. „Nemůžete mi vzít tu poslední věc. Je to poslední věc, co mě dělá šťastnou. Prosím, doktore… neberte mi jí,“ zašeptal Connor naléhavě a zvedl své oči podlité slzami k doktorovi. Ten jen v tichosti sevřel Connorovo rameno… a odešel.
30.6.2012
Plukovník byl propuštěn z nemocnice, na naléhavou žádost. Když vycházel ve svém černém oblečení, se zdobenou kulkou v zásobníku zdobené a tlumené pistole, musel se sám pro sebe ušklíbnout. Kudy šel, tam si na něj ukazovali. Zjizvené ruce, nohy, krk. Spálený zátylek, od jedné klíční kosti k té druhé měl vypáleno slovo ‚zbraň‘. Pod očima jizvy ve tvaru slz, jizva od koutků úst rozšířená ještě více, do psychopatického úsměvu, na ruce, kde bylo vytetováno ‚Love‘ už jen seškrábaná kůže a maso, téměř až na kost. Odhodlaný výraz v obličeji a chladné, ledové oči, neodpouštějící žádný čin, neodpouštějící nikomu nic.
Connor došel až ke generálovi, konkrétně k jeho pracovně-základně a prohlásil, že mu chce oznámit úspěch svojí mise sám. Strážci vyjeveně koukali, ale kývli. A Connor díky tomu mohl vejít do pracovny, kde seděl zadumaný generál. Jakmile vzhlédl a setkal se s Connorovýma očima, zalapal po dechu. „Vy… kdo jste?!“zavrčel a zmáčkl tlačítko na přivolání ochranky.
„Nevíte to? Connor Nox di Diabolica. Vaše smrt. Petrův bývalý snoubenec. Nazývejte si mě jak chcete, stejně se to nechytne, protože to nikomu nestihnete říct,“ Connor napřáhl ruku s pistolí a i přes jakoukoliv obranu generála – ať už slovní, nebo fyzickou – vystřelil. Generálovi hrdlem proletěla kulka, krev z tepny vystříkla ven a Connor se jen shýbl pro kulku, ještě teplou. V momentu, kdy jí zvedal, zároveň přiběhla stráž. „Nedokážou mne zastavit žádné jednotky. Neexistuje na mě lék. Můžete mne zkusit potlačit, pokud si troufnete. Jsem někdo, s kým je potřebné vést válku, ale někdo, proti komu nemůžete vyhrát. Zkuste dosadit někoho lepšího. A berte to jako radu. Ne rozkaz,“ v tu chvíli proletěl skleněným oknem, dopadl na zem a rozběhl se – nevnímajíc bolest v noze – ke své staré základně.
31.6.2012
Den po Petrových narozeninách přiběhl Connor, k jezírku. Nikdo o něm nevěděl – pomalu ani Connor sám nevěděl o tom, kde je a kdo je. Spolu s Petrovou smrtí vyprchala Noxova část osobnosti a spolu se zoufalým čekáním a mučením Connora vyprchala osobnost Connorova. Plukovník byl ve své podstatě neustále ten samý – chladný a zahořklý – Connor, ale na druhou stranu, jako kdyby byl úplně jiný. Ani ty úšklebky a úsměvy, hřejivé pohledy vysílané k ostatním, žár v očích, věčný plamen vyhořel a plukovník zchladl. Z těch úsměvů a úšklebků se stala jen pouhá gesta, z těch očí zůstal možná tak ledový a chladný pohled, zároveň spalující všechno a všechny okolo.
Isabella spolu se všemi, oslavovala Petrovy narozeniny, což také šlo poznat. Kolem Petrova hrobu byla spousta dárků, nejrůznějších, od psích známek ostatních, po alkohol, oblečení a takovéhle… cetky. Ale nic se nevyrovnalo tomu, když plukovník za Petrův hrob položil zdobenou zbraň a tři kulky – dvě od krve – Petrovu a generálovu – a jednu jedinou, stále funkční.
„Omlouvám se,“ hlesl naposledy, nechal jednu slzu stéci po jeho tváři, a vstal. „Miluju tě, Petere. Všechno nejlepší,“ zopakoval svou hlášku, kterou vyřkl přesně rok a jeden den, před svatbou, která se nakonec stejně neuskutečnila. Kvůli generálovi, který byl po smrti. Kvůli celé generálově sebrance, která byla po smrti. A kvůli Connorovi… který si přál být po smrti.
Poté se rozešel vstříc své jednotce, do té doby vedené Isabellou a Torrakem, doufajíc v to, že zapomene.
Nezapomněl.
Už nikdy.
Příjem 